Žd 4,14: Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme.
Žd 4,15: Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.
Žd 4,16: Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.
Žd 5,1: Každý velekněz, vybraný z lidí, bývá ustanoven jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy.
Žd 5,2: Má mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá slabosti.
Žd 5,3: A proto je povinen přinášet oběti za hřích nejenom za lid, ale i sám za sebe.
Žd 5,4: Hodnost velekněze si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Árona.
Žd 5,5: Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: »Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.«
Žd 5,6: A na jiném místě říká: »Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.«
Žd 5,7: Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel.
Žd 5,8: Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel,
Žd 5,9: tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy,
Žd 5,10: když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova.
Žd 5,11: O tom by bylo mnoho co mluvit, ale je těžké vám to vyložit, protože nejste ochotni slyšet.
Žd 5,12: Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm.
Žd 5,13: Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně.
Žd 5,14: Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného.
Žd 6,1: Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Nevracejme se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha,
Žd 6,2: k učení o křtu a vzkládání rukou, o vzkříšení z mrtvých a o posledním soudu.
Žd 6,3: Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí.
Žd 6,4: Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého
Žd 6,5: a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku,
Žd 6,6: a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch.
Žd 6,7: Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, má účast na Božím požehnání.
Žd 6,8: Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí a nakonec bývá vypálena.
Žd 6,9: I když takto mluvíme, jsme o vás přesvědčeni, milovaní, že jste na dobré cestě ke spáse.
Žd 6,10: Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím.
Žd 6,11: Toužíme jen, aby na každém z vás bylo vidět neutuchající horlivost až do konce, kdy se naplní naše naděje;
Žd 6,12: proto neochabujte, ale vezměte si za vzor ty, kdo pro víru a trpělivost mají podíl na zaslíbení.
Žd 6,13: Tak dal Bůh zaslíbení Abrahamovi. Poněvadž při nikom vyšším přísahat nemohl, přísahal při sobě samém:
Žd 6,14: »Hojně ti požehnám a dám ti mnoho potomků.«
Žd 6,15: A protože byl Abraham trpělivý, dosáhl splnění Božího slibu.
Žd 6,16: Lidé totiž přísahají při někom větším a přísaha je zárukou, kterou končí každý spor.
Žd 6,17: Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou.
Žd 6,18: A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané.
Žd 6,19: V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně,
Žd 6,20: kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova.
Žd 7,1: Tento Melchisedech, král Sálemu a kněz nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel po vítězství nad králi. Požehnal mu
Žd 7,2: a Abraham mu z veškeré kořisti dal desátý díl. Jméno Melchisedech se vykládá jako král spravedlnosti, král Sálemu pak znamená král pokoje.
Žd 7,3: Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy.
Žd 7,4: Hleďte, jak vznešený je ten, jemuž sám praotec Abraham dal jako desátek nejlepší část své kořisti.
Žd 7,5: Levité, pověření kněžskou službou, mají podle zákona příkaz brát desátky od Božího lidu, to jest od svých bratří, ačkoli všichni pocházejí z Abrahamova rodu.
Žd 7,6: Od Abrahama však dostal desátek ten, který nepocházel z rodu Levi, a Abraham, který měl zaslíbení, přijal od něho požehnání.
Žd 7,7: A není sporu, že větší žehná menšímu.
Žd 7,8: Levité dostávají desátky jako smrtelní lidé, Melchisedech však jako ten, o kom Písmo svědčí, že žije.
Žd 7,9: Prostřednictvím Abrahamovým dal tak desátky i Levi, který sám desátky přijímá.
Žd 7,10: Ještě se totiž nenarodil a byl v těle svého praotce Abrahama, když mu Melchisedech vyšel vstříc.
Žd 7,11: Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova?
Žd 7,12: Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona.
Žd 7,13: A ten, na nějž se to slovo vztahuje, pocházel z jiného pokolení, z něhož nikdo nekonal službu u oltáře.
Žd 7,14: Je dobře známo, že náš Pán pocházel z Judy, a u Mojžíše není zmínky o kněžích z tohoto pokolení.
Žd 7,15: To vše je ještě zřejmější, když podobně jako Melchisedech je ustanoven jiný kněz
Žd 7,16: ne podle zákona o tělesném původu, nýbrž na základě svého nepomíjejícího života,
Žd 7,17: jak se o něm svědčí: »Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.«
Žd 7,18: Tím se ovšem ruší předchozí příkaz jako neúčinný a neužitečný -
Žd 7,19: zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti - avšak na jeho místo přichází lepší naděje, jejíž mocí přistupujeme až k Bohu.
Žd 7,20: A navíc se to nestalo bez přísahy. Levité se totiž stávali kněžími bez Boží přísahy.
Žd 7,21: Ježíš však se jím stal s přísahou; vždyť mu bylo řečeno: »Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky.«
Žd 7,22: Proto se Ježíš stal ručitelem lepší smlouvy.
Žd 7,23: A dále: Levitských kněží muselo být mnoho, protože umírali a nemohli sloužit trvale.
Žd 7,24: Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky.
Žd 7,25: Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.
Žd 7,26: To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa,
Žd 7,27: který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.
Žd 7,28: Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, podléhající slabosti, ale slovo přísahy, dané až po zákonu, ustanovuje Syna navěky dokonalého.
Žd 8,1: Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu
Žd 8,2: v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk.
Žd 8,3: Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť.
Žd 8,4: Na zemi by nemohl být knězem, protože zde už byli kněží, kteří přinášeli dary podle zákona.
Žd 8,5: Ti však sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské. Vždyť Bůh uložil Mojžíšovi, když měl zřídit stánek: »Hleď, ať uděláš vše podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.«
Žd 8,6: Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních.
Žd 8,7: Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou.
Žd 8,8: Ale když Bůh kárá svůj lid, říká: »Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou,
Žd 8,9: ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské. Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin.
Žd 8,10: A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.
Žd 8,11: Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: »Poznej Pána,« protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až po největšího.
Žd 8,12: Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu.«
Žd 8,13: Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku.
Žd 9,1: I ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo, ale pozemské.
Žd 9,2: To byl stánek, v jehož přední části, zvané svatyně, byly svícny a stůl na předložené chleby.
Žd 9,3: Za oponou byla druhá část stánku, nazývaná nejsvětější svatyně.
Žd 9,4: Tam byl zlatý kadidlový oltář, truhla smlouvy, ze všech stran krytá zlatem, v ní pak byla zlatá nádoba s manou, Áronova hůl, která se kdysi zazelenala, a desky smlouvy.
Žd 9,5: Nad ní byli cherubové Boží slávy, kteří zastiňovali slitovnici. O tom teď není třeba dopodrobna mluvit.
Žd 9,6: Od té doby, kdy bylo všecko tak zařízeno, vcházeli stále do přední části stánku kněží a konali tam bohoslužbu.
Žd 9,7: Do druhé části stánku vcházel jen jednou za rok sám velekněz, a to nikdy bez krve, kterou obětoval za sebe i za přestoupení lidu.
Žd 9,8: Tím Duch svatý naznačuje, že ještě nebyla otevřena cesta do nejsvětější svatyně, pokud stála přední část stánku.
Žd 9,9: To bylo podobenstvím pro nynější čas, neboť dary a oběti, které se tam přinášely, nemohly dokonale očistit svědomí toho, kdo je obětuje;
Žd 9,10: jde jen o pokrmy, nápoje a různá omývání, tedy o vnější předpisy, platné jen do nového uspořádání.
Žd 9,11: Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším.
Žd 9,12: A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.
Žd 9,13: Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje,
Žd 9,14: čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí.
Žd 9,15: Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno - neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy.
Žd 9,16: Při závěti se musí prokázat smrt toho, kdo ji ustanovil.
Žd 9,17: Jen závěť zemřelých je totiž platná; nemá však platnost, dokud žije ten, kdo ji ustanovil.
Žd 9,18: Proto ani první smlouva nebyla uzavřena bez vylití krve;
Žd 9,19: když Mojžíš všemu lidu oznámil všecka přikázání podle zákona, vzal krev telat a kozlů, vodu, červenou vlnu s yzopem a pokropil knihu Zákona i všechen lid. A řekl jim:
Žd 9,20: "Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh."
Žd 9,21: Podobně pokropil krví i stánek a všecko bohoslužebné náčiní.
Žd 9,22: Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění.
Žd 9,23: To, co je jen náznakem nebeských věcí, bylo nutno očišťovat takovým způsobem; nebeské věci samy však vyžadují vzácnějších obětí.
Žd 9,24: Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří.
Žd 9,25: Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně;
Žd 9,26: jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích.
Žd 9,27: A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud,