Žd 10,32: Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením;
Žd 10,33: někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených.
Žd 10,34: Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé.
Žd 10,35: Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna.
Žd 10,36: Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno.
Žd 10,37: Vždyť už jen »docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se.
Žd 10,38: Avšak můj spravedlivý - říká Bůh - bude žít, protože uvěřil. Kdo by však odpadl, v tom nenajdu zalíbení.«
Žd 10,39: Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života.
Žd 11,1: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.
Žd 11,2: K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.
Žd 11,3: Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.
Žd 11,4: Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, »ještě mluví, ač zemřel«.
Žd 11,5: Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. »Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.« Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.
Žd 11,6: Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.
Žd 11,7: Noe věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.
Žd 11,8: Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.
Žd 11,9: Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení,
Žd 11,10: a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.
Žd 11,11: Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení.
Žd 11,12: Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, »jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu«.
Žd 11,13: Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci.
Žd 11,14: Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží.
Žd 11,15: Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit.
Žd 11,16: Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.
Žd 11,17: Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno:
Žd 11,18: »Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.«
Žd 11,19: Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.
Žd 11,20: Izák věřil, a proto Jákobovi a Ezauovi dal požehnání v pohledu do budoucna.
Žd 11,21: Jákob věřil, a když umíral, požehnal oběma Josefovým synům a poklonil se přitom k vrcholu své berly.
Žd 11,22: Josef věřil, a na sklonku svého života řekl, že synové izraelští vyjdou z Egypta, a nařídil, co se má stát s jeho kostmi.
Žd 11,23: Mojžíšovi rodiče věřili, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali; viděli, že je to vyvolené dítě, a nezalekli se královského rozkazu.
Žd 11,24: Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery.
Žd 11,25: Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem než na čas žít příjemně v hříchu;
Žd 11,26: a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě.
Žd 11,27: Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl.
Žd 11,28: Věřil, a proto ustanovil hod beránka a dal pokropit dveře jeho krví, aby se zhoubce nemohl dotknout prvorozených.
Žd 11,29: Izraelští věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi, ale když se o to pokusili Egypťané, pohltily je vlny.
Žd 11,30: Izraelští věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní.
Žd 11,31: Nevěstka Rachab věřila, a proto přátelsky přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími.
Žd 11,32: Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích,
Žd 11,33: kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno;
Žd 11,34: zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců;
Žd 11,35: ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení.
Žd 11,36: Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář.
Žd 11,37: Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení.
Žd 11,38: Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.
Žd 11,39: A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno,
Žd 11,40: neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.
Žd 12,1: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,
Žd 12,2: s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.
Žd 12,3: Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.
Žd 12,4: Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev.
Žd 12,5: Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: »Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá.
Žd 12,6: Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.«
Žd 12,7: Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?
Žd 12,8: Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.
Žd 12,9: Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život?
Žd 12,10: A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti.
Žd 12,11: Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.
Žd 12,12: »Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena«
Žd 12,13: a »vykročte jistým krokem«, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.
Žd 12,14: Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.
Žd 12,15: Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.
Žd 12,16: Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm.
Žd 12,17: Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.
Žd 12,18: Nestanuli jste jako Izrael před tím, co je hmatatelné: před »hořícím ohněm, temnotou, mrákotou, bouří,
Žd 12,19: zvukem polnice a před hlasem Božích slov«, při němž posluchači prosili, aby toho byli ušetřeni.
Žd 12,20: Nemohli totiž snést slova výstrahy: »Dotkne-li se i jen zvíře té hory, bude ukamenováno.«
Žd 12,21: Pohled na to, co viděli, byl tak hrozný, že Mojžíš řekl: »Třesu se hrůzou a děsem.«
Žd 12,22: Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů
Žd 12,23: a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle,
Žd 12,24: a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.
Žd 12,25: Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe.
Žd 12,26: Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: »Ještě jednou otřesu« nejen »zemí«, nýbrž i »nebem«.
Žd 12,27: Těmito slovy naznačuje, že otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné.
Žd 12,28: Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou.
Žd 12,29: Vždyť »náš Bůh je oheň stravující«.