Ž 42,1: Pro předního zpěváka. Poučující, pro Kórachovce.
Ž 42,2: Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!
Ž 42,3: Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?
Ž 42,4: Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: "Kde je tvůj Bůh?"
Ž 42,5: Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě, jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu, jak zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav, když slavil svátek.
Ž 42,6: Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse.
Ž 42,7: Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí, proto mé vzpomínky za tebou spějí z krajiny jordánské, z chermónských končin, od hory Miseáru.
Ž 42,8: Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí.
Ž 42,9: Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou! Modlím se k Bohu života mého,
Ž 42,10: promlouvám k Bohu, své skále: "Proč na mě zapomínáš, proč musím chodit zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?"
Ž 42,11: Smrtelnou ranou mým kostem jsou protivníci, kteří mě tupí, když se mě každý den ptají: "Kde je tvůj Bůh?"
Ž 42,12: Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.
Ž 43,1: Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem, před člověkem záludným a podlým!
Ž 43,2: Tys přece moje záštita, Bože. Proč zanevřel jsi na mě, proč stále chodit mám zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?
Ž 43,3: Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou, ty ať mě přivedou k tvé svaté hoře, k příbytku tvému,
Ž 43,4: a já tam přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, zdroji své jásavé radosti, a hrou na citeru ti budu vzdávat chválu, Bože, můj Bože!
Ž 43,5: Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.
Ž 44,1: Pro předního zpěváka; pro Kórachovce, poučující.
Ž 44,2: Bože, na vlastní uši jsme slýchali vyprávění svých otců o činu, který jsi vykonal za jejich dnů, za dnů dávných.
Ž 44,3: Pronárody jsi vyhnal svou rukou, je však jsi zasadil jako révu; rozdrtils národy, je však jsi propustil na svobodu.
Ž 44,4: Nezmocnili se země svým mečem, vítězství jim nedobyla jejich paže, nýbrž tvá pravice, tvoje paže, a světlo tvé tváře, neboť jsi v nich našel zalíbení.
Ž 44,5: Jenom ty jsi můj Král, Bože! Rozhodni, a Jákob bude spasen.
Ž 44,6: S tebou jsme nabrali na rohy své protivníky, útočníky podupali jsme v tvém jménu.
Ž 44,7: Proto na svůj luk se nespoléhám, ani meč mě nezachrání;
Ž 44,8: před protivníky jen tys nás spasil, a ty, kdo nás nenáviděli, jsi zahanbil.
Ž 44,9: Po všechny dny byl Bůh naší chloubou, tvému jménu chceme vzdávat chválu věčně. -Sela-
Ž 44,10: Teď jsi však na nás zanevřel a musíme se stydět, s našimi zástupy do boje nevycházíš.
Ž 44,11: Před protivníkem nás nutíš ustupovat, oloupili nás ti, kdo nás nenávidí.
Ž 44,12: Vydáváš nás jako ovce na porážku, rozptýlils nás mezi pronárody.
Ž 44,13: Lacino jsi prodal svůj lid, žádný zisk jsi z toho neměl.
Ž 44,14: Dovoluješ sousedům nás tupit, svému okolí jsme pro smích, pro pošklebky.
Ž 44,15: Pronárodům učinils nás pořekadlem, národy nad námi potřásají hlavou.
Ž 44,16: Neustále mám před sebou svoje zostuzení, tváře mi pokrývá hanba,
Ž 44,17: když slyším, jak se utrhač rouhá, když mě souží mstivost nepřítele.
Ž 44,18: To všechno nás postihlo, ač na tebe jsme nezapomínali, nezradili jsme tvou smlouvu.
Ž 44,19: Naše srdce se neodklonilo jinam, naše kroky neodbočily z tvé stezky,
Ž 44,20: i když jsi nás deptal v kraji draků, když jsi nás zahalil v šero smrti.
Ž 44,21: Kdybychom na jméno svého Boha zapomněli, k bohu cizímu své ruce rozepjali,
Ž 44,22: což by to Bůh neodhalil? Zná přece tajnosti srdce.
Ž 44,23: Kvůli tobě jsme vražděni denně, mají nás za ovce na zabití.
Ž 44,24: Vzbuď se, proč spíš, Panovníku? Procitni a nezanevři na nás provždy!
Ž 44,25: Proč skrýváš svou tvář? Proč na naše pokoření, na náš útisk zapomínáš?
Ž 44,26: Naše duše leží v prachu, naše hruď je přitištěna k zemi.
Ž 44,27: Na pomoc nám povstaň, vykup nás pro svoje milosrdenství!
Ž 45,1: Pro předního zpěváka, podle "Lilií". Pro Kórachovce; poučující, píseň lásky.
Ž 45,2: Slavnostní řeč mi ze srdce tryská, své dílo přednesu králi; jazyk můj - hbitého písaře rydlo:
Ž 45,3: Ty nejkrásnější ze synů lidských, z tvých rtů se line milost, proto ti Bůh navěky žehná!
Ž 45,4: Boky si opásej, bohatýre, mečem, svou velebnou důstojností,
Ž 45,5: se zdarem důstojně do boje vyjeď za pravdu, mírnost a spravedlnost, svou pravicí dokážeš činy, jež vzbudí bázeň.
Ž 45,6: Máš ostré šípy, národy padnou ti k nohám, zasáhneš srdce nepřátel, králi!
Ž 45,7: Tvůj trůn, ó božský, bude stát věčně a navždy, tvým žezlem královským je žezlo práva.
Ž 45,8: Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli; proto tě, božský, pomazal Bůh tvůj olejem veselí nad tvoje druhy.
Ž 45,9: Celé tvé roucho myrhou, aloe, kasií voní, z paláců zdobených slonovou kostí hra strun zní pro radost tobě.
Ž 45,10: Královské dcery se skvějí v tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici.
Ž 45,11: Slyš, dcero, pohleď, nakloň své ucho, zapomeň na svůj lid, na otcův dům,
Ž 45,12: neboť král zatouží po tvé kráse; je to tvůj pán a jemu se klaněj.
Ž 45,13: I dcera Týru svůj dar ti nese, naklonit si tě chtějí boháči z lidu.
Ž 45,14: Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř, svůj šat má protkaný zlatem.
Ž 45,15: V zářivém oděvu ji vedou králi a za ní její panenské družky, k tobě je uvádějí.
Ž 45,16: Průvod se ubírá v radostném jásotu, vstupuje v královský palác.
Ž 45,17: Namísto otců budeš mít syny, učiníš je velmoži po celé zemi.
Ž 45,18: Tvé jméno budu připomínat po všechna pokolení; proto ti národy budou vzdávat chválu navěky a navždy.
Ž 46,1: Pro předního zpěváka; pro Kórachovce, píseň vysokým hlasem.
Ž 46,2: Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená.
Ž 46,3: Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří.
Ž 46,4: Ať si jejich vody hučí, ať se pění, ať se hory pro jejich zpupnost třesou! -Sela-
Ž 46,5: Řeka svými toky oblažuje město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího.
Ž 46,6: Nepohne se, Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra.
Ž 46,7: Pronárody hlučí, království se hroutí, jen vydá hlas a země se rozplývá.
Ž 46,8: Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. -Sela-
Ž 46,9: Pojďte jen, pohleďte na Hospodinovy skutky, jak úžasné činy v zemi koná!
Ž 46,10: Činí přítrž válkám až do končin země, tříští luky, láme kopí, spaluje v ohni válečné vozy.
Ž 46,11: "Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh. Budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi."
Ž 46,12: Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. -Sela-
Ž 47,1: Pro předního zpěváka; pro Kórachovce, žalm.
Ž 47,2: Lidé všech národů, tleskejte v dlaně, hlaholte Bohu, plesejte zvučně.
Ž 47,3: Hospodin, Nejvyšší, vzbuzuje bázeň, on je Král velký nad celou zemí.
Ž 47,4: Podrobí nám lidská společenství, národy k nohám nám složí.
Ž 47,5: Vybral nám za náš dědičný podíl chloubu Jákoba, jehož si zamiloval. -Sela-
Ž 47,6: Bůh vystoupil vzhůru za hlaholu, Hospodin za zvuku polnic.
Ž 47,7: Zpívejte žalmy Bohu, zpívejte žalmy, zpívejte žalmy našemu Králi, zpívejte žalmy!
Ž 47,8: Vždyť Bůh je Král nad celou zemí, zpívejte žalmy k poučení.
Ž 47,9: Bůh kraluje nad všemi pronárody, Bůh sedí na svém svatém trůnu.
Ž 47,10: Knížata lidských společenství se shromáždila, jsou lidem Abrahamova Boha. Vždyť štíty země náležejí Bohu nesmírně vyvýšenému.
Ž 48,1: Žalmová píseň, pro Kórachovce.
Ž 48,2: Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný ve městě našeho Boha, na své svaté hoře.
Ž 48,3: Krásně se vypíná k potěše celé země Sijónská hora, ten nejzazší Sever, sídlo velkého Krále.
Ž 48,4: Bůh v jeho palácích proslul jako hrad nedobytný.
Ž 48,5: Hle, když se králové umluvili a přitáhli spolu,
Ž 48,6: sotva je spatřili, strnuli, děsem se rozutekli.
Ž 48,7: Zachvátilo je tam úzkostné chvění, náhlá křeč jako tu, která rodí.
Ž 48,8: Větrem od východu tříštíš taršíšské lodě.
Ž 48,9: O čem jsme slýchali, to jsme uviděli ve městě Hospodina zástupů, ve městě našeho Boha: až navěky je Bůh činí pevným. -Sela-
Ž 48,10: Na mysli nám tane tvé milosrdenství, Bože, zde, uprostřed tvého chrámu.
Ž 48,11: Jak tvé jméno, Bože, tak i tvoje chvála zní až do končin země. Tvá pravice je plná spravedlnosti.
Ž 48,12: Raduje se hora Sijón, jásají judské dcery nad tím, jak soudíš.
Ž 48,13: Obejděte Sijón, vydejte se kolem spočítat jeho věže.
Ž 48,14: Pozorně si povšimněte valů, jeho paláce si prohlédněte a příštímu pokolení vyprávějte:
Ž 48,15: "Tento Bůh je Bůh náš navěky a navždy; on sám nás povede věčně."
Ž 49,1: Pro předního zpěváka. Pro Kórachovce, žalm.
Ž 49,2: Slyšte to, všichni lidé, všichni obyvatelé světa, naslouchejte,
Ž 49,3: ať jste rodu prostého anebo urození, boháči i ubožáci.
Ž 49,4: Moje ústa budou vyhlašovat moudrost, mé srdce bude rozjímat o rozumnosti.
Ž 49,5: Nakloním své ucho ku příslovím, při citeře předložím svou hádanku i výklad.
Ž 49,6: Proč bych se bál ve zlých dnech, když mě obklopují zvrhlí záškodníci,
Ž 49,7: kteří spoléhají na své jmění a svým velkým bohatstvím se chlubí?
Ž 49,8: Nikdo nevykoupí ani bratra, není schopen vyplatit Bohu sám sebe.
Ž 49,9: Výkupné za lidský život je tak velké, že se každý musí provždy zříci toho,
Ž 49,10: že by natrvalo, neustále žil a nedočkal se zkázy.
Ž 49,11: Vždyť vidí, že umírají moudří, hynou stejně jako hlupák nebo tupec a své jmění zanechají jiným.
Ž 49,12: Ti však myslí, že tu jejich domy budou věčně, jejich příbytky po všechna pokolení, svými jmény nazývají role.
Ž 49,13: Ale člověk, byť byl ve cti, nemusí ani noc přečkat; podobá se zvířatům, jež zajdou.
Ž 49,14: To je cesta těch, kdo bláznovství se drží; za nimi jdou ti, kdo si libují v jejich řečech. -Sela-
Ž 49,15: Ženou se jak ovce do podsvětí, sama smrt je pase. Zrána je pošlapou lidé přímí, a co vytvořili, zhltne podsvětí, trvání to nemá.
Ž 49,16: Avšak mne Bůh ze spárů podsvětí vykoupí, on mě přijme! -Sela-
Ž 49,17: Jen se neboj, bohatne-li někdo a množí-li slávu svého domu;
Ž 49,18: zemře, nic nevezme s sebou, jeho sláva za ním nesestoupí.
Ž 49,19: I když zaživa si dobrořečil: "Chválí tě, že sis to zařídil tak dobře,"
Ž 49,20: musí se přidat k pokolení svých otců, kteří nikdy nezahlédnou světlo.
Ž 49,21: Člověk, byť byl ve cti, nemusí mít rozum, podobá se zvířatům, jež zajdou. -Sela-