Ž 137,1: U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón.
Ž 137,2: Své citery jsme v té zemi zavěsili na topoly,
Ž 137,3: když nás ti, kdo nás odvlekli, vybízeli tam ke zpěvu, trýznitelé k radovánkám: "Zazpívejte nám některý ze sijónských zpěvů!"
Ž 137,4: Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi?
Ž 137,5: Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene.
Ž 137,6: Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost.
Ž 137,7: Připomeň synům Edómu, Hospodine, den Jeruzaléma, jak volali: "Bořte! Bořte do základů!"
Ž 137,8: Záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás.
Ž 137,9: Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.