Ř 9,1: Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém,
Ř 9,2: že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci.
Ř 9,3: Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.
Ř 9,4: Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení,
Ř 9,5: jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen.
Ř 9,6: Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael,
Ř 9,7: ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž »z Izáka bude povoláno tvé potomstvo«, to jest:
Ř 9,8: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené.
Ř 9,9: Slovo zaslíbení zní takto: »V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.«
Ř 9,10: A nejen to: také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka;
Ř 9,11: ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto
Ř 9,12: a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu.
Ř 9,13: Neboť je psáno: »Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.«
Ř 9,14: Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne!
Ř 9,15: Mojžíšovi řekl: »Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.«
Ř 9,16: Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.
Ř 9,17: Písmo přece říká faraónovi: »Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.«
Ř 9,18: Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.
Ř 9,19: Snad mi řekneš: "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?"
Ř 9,20: Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?"
Ř 9,21: Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?
Ř 9,22: Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě,
Ř 9,23: stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě -
Ř 9,24: na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů.
Ř 9,25: Jak je psáno u Ozeáše: »Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou,
Ř 9,26: a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.«
Ř 9,27: A Izaiáš prohlašuje o Izraeli: »Kdyby bylo synů Izraele jako písku v moři, jen zbytek bude zachráněn,
Ř 9,28: neboť Hospodin vykoná svůj soud na zemi rychle a úplně.«
Ř 9,29: A jak to Izaiáš předpověděl: »Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě, bylo by to s námi jako se Sodomou, Gomoře bychom byli podobni.«
Ř 9,30: Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry;
Ř 9,31: Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl.
Ř 9,32: Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu,
Ř 9,33: jak je psáno: »Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.«
Ř 10,1: Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy.
Ř 10,2: Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání.
Ř 10,3: Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili.
Ř 10,4: Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.
Ř 10,5: Mojžíš píše o spravedlnosti, založené na zákoně: »Člověk, který tak jedná, bude živ.«
Ř 10,6: Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: »Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe?« - aby Krista přivedl dolů -
Ř 10,7: »ani neříkej: kdo sestoupí do propasti?« - aby Krista vyvedl z říše mrtvých.
Ř 10,8: Co však praví? »Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci;« je to slovo víry, které zvěstujeme.
Ř 10,9: Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.
Ř 10,10: Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení,
Ř 10,11: neboť Písmo praví: »Kdo v něho věří, nebude zahanben.«
Ř 10,12: Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť
Ř 10,13: »každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen«.
Ř 10,14: Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?
Ř 10,15: A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: »Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!«
Ř 10,16: Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izaiáš říká: »Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?«
Ř 10,17: Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.
Ř 10,18: Ptám se však: To snad nikdy neslyšeli zvěst? Ovšemže slyšeli! »Po celé zemi se rozlehl jejich hlas, do nejzazších končin jejich slova.«
Ř 10,19: Ptám se tedy: Nepochopil Izrael, co mu bylo zvěstováno? Nepochopil; už u Mojžíše se přece říká: »Vzbudím ve vás žárlivost na národ, který není národem, proti národu pošetilému vás popudím k hněvu.«
Ř 10,20: A Izaiáš má odvahu říci: »Dal jsem se nalézti těm, kteří mě nehledali, dal jsem se poznat těm, kteří se po mně neptali.«
Ř 10,21: O Izraeli však říká: »Každý den jsem vztahoval ruce k lidu neposlušnému a vzpurnému.«
Ř 11,1: Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova.
Ř 11,2: Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl. Nevíte z Písma, jak si Eliáš Bohu naříká na Izrael?
Ř 11,3: »Hospodine, proroky tvé pobili a oltáře tvé pobořili, já jediný jsem zůstal, a také mně ukládají o život!«
Ř 11,4: Jakou však dostal odpověď? »Zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Baalem.«
Ř 11,5: A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti.
Ř 11,6: Když z milosti, tedy ne na základě skutků - jinak by milost nebyla milostí.
Ř 11,7: Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí,
Ř 11,8: jak je psáno: »Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.«
Ř 11,9: A David praví: »Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou,
Ř 11,10: ať se jim oči zatmějí, aby neviděli, a jejich šíje ať je navždy sehnutá.«
Ř 11,11: Chci tedy snad říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů.
Ř 11,12: Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí?
Ř 11,13: Vám z pohanských národů říkám, že právě já, apoštol pohanů, vidím slávu své služby v tom,
Ř 11,14: abych vzbudil žárlivost svých pokrevních bratří a některé z nich přivedl ke spasení.
Ř 11,15: Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých!
Ř 11,16: Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve.
Ř 11,17: Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy,
Ř 11,18: nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!
Ř 11,19: Řekneš snad: Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován.
Ř 11,20: Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se!
Ř 11,21: Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe!
Ř 11,22: Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat,
Ř 11,23: oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu.
Ř 11,24: Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří!
Ř 11,25: Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů.
Ř 11,26: Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: »Přijde ze Siónu vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost;
Ř 11,27: to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.«
Ř 11,28: Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce.
Ř 11,29: Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.
Ř 11,30: Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost,
Ř 11,31: tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám.
Ř 11,32: Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.
Ř 11,33: Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!
Ř 11,34: »Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?«
Ř 11,35: »Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?«
Ř 11,36: Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.