Ř 8,1: Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši,
Ř 8,2: neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.
Ř 8,3: Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích,
Ř 8,4: a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.
Ř 8,5: Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní.
Ř 8,6: Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.
Ř 8,7: Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.
Ř 8,8: Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.
Ř 8,9: Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.
Ř 8,10: Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni.
Ř 8,11: Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.
Ř 8,12: A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle.
Ř 8,13: Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít.
Ř 8,14: Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.
Ř 8,15: Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!
Ř 8,16: Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
Ř 8,17: A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.
Ř 8,18: Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.
Ř 8,19: Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.
Ř 8,20: Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje,
Ř 8,21: že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.
Ř 8,22: Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.
Ř 8,23: A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.
Ř 8,24: Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?
Ř 8,25: Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.