Ř 11,1: Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova.
Ř 11,2: Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl. Nevíte z Písma, jak si Eliáš Bohu naříká na Izrael?
Ř 11,3: »Hospodine, proroky tvé pobili a oltáře tvé pobořili, já jediný jsem zůstal, a také mně ukládají o život!«
Ř 11,4: Jakou však dostal odpověď? »Zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Baalem.«
Ř 11,5: A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti.
Ř 11,6: Když z milosti, tedy ne na základě skutků - jinak by milost nebyla milostí.
Ř 11,7: Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí,
Ř 11,8: jak je psáno: »Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.«
Ř 11,9: A David praví: »Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou,
Ř 11,10: ať se jim oči zatmějí, aby neviděli, a jejich šíje ať je navždy sehnutá.«
Ř 11,11: Chci tedy snad říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne! Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby to vzbudilo žárlivost židů.
Ř 11,12: Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí?
Ř 11,13: Vám z pohanských národů říkám, že právě já, apoštol pohanů, vidím slávu své služby v tom,
Ř 11,14: abych vzbudil žárlivost svých pokrevních bratří a některé z nich přivedl ke spasení.
Ř 11,15: Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých!
Ř 11,16: Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve.
Ř 11,17: Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy,
Ř 11,18: nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!
Ř 11,19: Řekneš snad: Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován.
Ř 11,20: Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se!
Ř 11,21: Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe!
Ř 11,22: Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat,
Ř 11,23: oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu.
Ř 11,24: Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří!
Ř 11,25: Abyste nespoléhali na svou vlastní moudrost, chtěl bych, bratří, abyste věděli o tomto tajemství: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů.
Ř 11,26: Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: »Přijde ze Siónu vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost;
Ř 11,27: to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.«
Ř 11,28: Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce.
Ř 11,29: Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.
Ř 11,30: Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost,
Ř 11,31: tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám.
Ř 11,32: Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.
Ř 11,33: Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!
Ř 11,34: »Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?«
Ř 11,35: »Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?«
Ř 11,36: Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.
Ř 12,1: Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.
Ř 12,2: A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.
Ř 12,3: Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.
Ř 12,4: Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol,
Ř 12,5: tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.
Ř 12,6: Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou.
Ř 12,7: Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí.
Ř 12,8: Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.
Ř 12,9: Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.
Ř 12,10: Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.
Ř 12,11: V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu.
Ř 12,12: Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.
Ř 12,13: Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství.
Ř 12,14: Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo.
Ř 12,15: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.
Ř 12,16: Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.
Ř 12,17: Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré.
Ř 12,18: Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.
Ř 12,19: Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: »Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.«
Ř 12,20: Ale také: »Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.«
Ř 12,21: Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.
Ř 13,1: Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha,
Ř 13,2: takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.
Ř 13,3: Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly.
Ř 13,4: Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.
Ř 13,5: Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.
Ř 13,6: Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.
Ř 13,7: Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.
Ř 13,8: Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon.
Ř 13,9: Vždyť přikázání »nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš« a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: »Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.«
Ř 13,10: Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.
Ř 13,11: Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili.
Ř 13,12: Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.
Ř 13,13: Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti,
Ř 13,14: nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.
Ř 14,1: Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech.
Ř 14,2: Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu.
Ř 14,3: Ten, kdo jí všecko, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého.
Ř 14,4: Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.
Ř 14,5: Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení.
Ř 14,6: Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu.
Ř 14,7: Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu,
Ř 14,8: umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.
Ř 14,9: Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.
Ř 14,10: Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží.
Ř 14,11: Neboť je psáno: »Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.«
Ř 14,12: Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu.
Ř 14,13: Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení.
Ř 14,14: Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté.
Ř 14,15: Trápí-li se tvůj bratr pro to, co jíš, nežiješ už v lásce. Neuváděj tedy svým jídlem do záhuby toho, za nějž Kristus umřel!
Ř 14,16: Nevydávej v potupu to dobré, co jste přijali.
Ř 14,17: Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.
Ř 14,18: Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží.
Ř 14,19: A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.
Ř 14,20: Nenič kvůli pokrmu Boží dílo! Ano, všecko je čisté, zlé však je, když někdo pohoršuje druhého tím, co jí.
Ř 14,21: Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu.
Ř 14,22: Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem. Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl.
Ř 14,23: Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích.