Ř 1,1: Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia,
Ř 1,2: jež Bůh ústy svých proroků předem zaslíbil ve svatých Písmech,
Ř 1,3: evangelia o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova,
Ř 1,4: ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu.
Ř 1,5: Skrze něho jsme přijali milost apoštolského poslání, aby ke cti jeho jména uposlechly a uvěřily všecky národy;
Ř 1,6: k nim patříte i vy, neboť jste byli povoláni Ježíšem Kristem.
Ř 1,7: Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Ř 1,8: Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny, protože se po celém světě rozšiřuje zvěst o vaší víře.
Ř 1,9: Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu, je mi svědkem, jak na vás bez ustání pamatuji
Ř 1,10: při všech svých modlitbách a prosím, zda by mi konečně jednou nebylo z vůle Boží dopřáno dostat se k vám.
Ř 1,11: Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás posílil,
Ř 1,12: to jest abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou.
Ř 1,13: Rád bych, abyste věděli, bratří, že jsem už často zamýšlel přijít k vám, abych i mezi vámi sklidil nějaké ovoce, tak jako mezi jinými národy; ale až dosud mi v tom bylo vždy zabráněno.
Ř 1,14: Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných.
Ř 1,15: Odtud moje touha zvěstovat evangelium i vám, kteří jste v Římě.
Ř 1,16: Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.
Ř 1,17: Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: »Spravedlivý z víry bude živ.«
Ř 1,18: Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.
Ř 1,19: Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil.
Ř 1,20: Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.
Ř 1,21: Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.
Ř 1,22: Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství:
Ř 1,23: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.
Ř 1,24: Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla;
Ř 1,25: vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.
Ř 1,26: Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený
Ř 1,27: a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.
Ř 1,28: Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.
Ř 1,29: Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči,
Ř 1,30: pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče,
Ř 1,31: nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.
Ř 1,32: Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.

Ř 3,1: Co má tedy žid navíc? A jaký je užitek obřízky?
Ř 3,2: Veliký v každém ohledu! Předně ten, že židům byla svěřena Boží slova.
Ř 3,3: A co když někteří byli nevěrní? Nezruší jejich nevěrnost věrnost Boží?
Ř 3,4: Naprosto ne! Ať se ukáže, že Bůh je pravdivý, ale »každý člověk lhář«, jak je psáno: »Aby ses ukázal spravedlivý ve svých slovech a zvítězil, přijdeš-li na soud.«
Ř 3,5: Jestliže však naše nepravost dává vyniknout spravedlnosti Boží, co k tomu řekneme? Není Bůh, po lidsku řečeno, nespravedlivý, když nás stíhá svým hněvem?
Ř 3,6: Naprosto ne! Vždyť jak by potom Bůh mohl soudit svět?
Ř 3,7: Jestliže však moje lež vyzdvihla Boží pravdu k jeho slávě, proč mám být ještě souzen jako hříšník?
Ř 3,8: A nevede to potom k tomu, co nám někteří pomlouvači připisují, jako bychom říkali: "Čiňme zlo, aby přišlo dobro?" Ty čeká spravedlivé odsouzení!
Ř 3,9: Co tedy? Máme my židé nějakou přednost? Vůbec ne! Vždyť jsme už dříve ukázali, že všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu,
Ř 3,10: jak je psáno: »Nikdo není spravedlivý, není ani jeden,
Ř 3,11: nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha;
Ř 3,12: všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.
Ř 3,13: Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech,
Ř 3,14: jejich ústa jsou samá kletba a hořkost,
Ř 3,15: jejich nohy spěchají prolévat krev,
Ř 3,16: zhouba a bída je na jejich cestách;
Ř 3,17: nepoznali cestu pokoje
Ř 3,18: a úctu před Bohem nemají.«
Ř 3,19: Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.
Ř 3,20: Vždyť ze skutků zákona »nebude před ním nikdo ospravedlněn«, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.
Ř 3,21: Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky,
Ř 3,22: Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu:
Ř 3,23: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;
Ř 3,24: jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.
Ř 3,25: Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy.
Ř 3,26: Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.
Ř 3,27: Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry.
Ř 3,28: Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.
Ř 3,29: Je snad Bůh toliko Bohem židů? Což není též Bohem pohanů? Zajisté i pohanů!
Ř 3,30: Vždyť je to jeden a týž Bůh, který obřezané ospravedlní z víry a neobřezané skrze víru.
Ř 3,31: To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme.
Ř 4,1: Co tedy řekneme o Abrahamovi, našem tělesném praotci? Čeho dosáhl?
Ř 4,2: Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit - ale ne před Bohem!
Ř 4,3: Co říká Písmo? »Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.«
Ř 4,4: Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti.
Ř 4,5: Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost.
Ř 4,6: Vždyť i David prohlašuje za blahoslaveného člověka, jemuž Bůh připočítává spravedlnost bez skutků:
Ř 4,7: »Blaze těm, jimž jsou odpuštěny nepravosti a jejich hříchy přikryty.
Ř 4,8: Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá hřích.«
Ř 4,9: Platí toto blahoslavenství jen pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Čteme přece: »Abrahamovi byla víra počítána za spravedlnost.«
Ř 4,10: Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl? Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní.
Ř 4,11: Znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou. Tak se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena,
Ř 4,12: i otcem těch obřezaných, kteří nejsou jen obřezáni, nýbrž také jdou ve stopách víry našeho otce Abrahama - víry, kterou měl ještě před obřízkou.
Ř 4,13: Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry.
Ř 4,14: Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno.
Ř 4,15: Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona.
Ř 4,16: Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu - nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech,
Ř 4,17: jak je psáno: »ustanovil jsem tě za otce mnohých národů.« Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.
Ř 4,18: On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal »otcem mnohých národů« podle slova: »tak četné bude tvé potomstvo.«
Ř 4,19: Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo - vždyť mu bylo asi sto let - i na to, že Sára již nemůže mít dítě;
Ř 4,20: nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě,
Ř 4,21: že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil.
Ř 4,22: Proto mu to »bylo počítáno za spravedlnost«.
Ř 4,23: To, že mu to »bylo počítáno«, nebylo napsáno jen kvůli němu,
Ř 4,24: nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána,
Ř 4,25: jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.