Ř 3,1: Co má tedy žid navíc? A jaký je užitek obřízky?
Ř 3,2: Veliký v každém ohledu! Předně ten, že židům byla svěřena Boží slova.
Ř 3,3: A co když někteří byli nevěrní? Nezruší jejich nevěrnost věrnost Boží?
Ř 3,4: Naprosto ne! Ať se ukáže, že Bůh je pravdivý, ale »každý člověk lhář«, jak je psáno: »Aby ses ukázal spravedlivý ve svých slovech a zvítězil, přijdeš-li na soud.«
Ř 3,5: Jestliže však naše nepravost dává vyniknout spravedlnosti Boží, co k tomu řekneme? Není Bůh, po lidsku řečeno, nespravedlivý, když nás stíhá svým hněvem?
Ř 3,6: Naprosto ne! Vždyť jak by potom Bůh mohl soudit svět?
Ř 3,7: Jestliže však moje lež vyzdvihla Boží pravdu k jeho slávě, proč mám být ještě souzen jako hříšník?
Ř 3,8: A nevede to potom k tomu, co nám někteří pomlouvači připisují, jako bychom říkali: "Čiňme zlo, aby přišlo dobro?" Ty čeká spravedlivé odsouzení!
Ř 3,9: Co tedy? Máme my židé nějakou přednost? Vůbec ne! Vždyť jsme už dříve ukázali, že všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu,
Ř 3,10: jak je psáno: »Nikdo není spravedlivý, není ani jeden,
Ř 3,11: nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha;
Ř 3,12: všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.
Ř 3,13: Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech,
Ř 3,14: jejich ústa jsou samá kletba a hořkost,
Ř 3,15: jejich nohy spěchají prolévat krev,
Ř 3,16: zhouba a bída je na jejich cestách;
Ř 3,17: nepoznali cestu pokoje
Ř 3,18: a úctu před Bohem nemají.«
Ř 3,19: Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.
Ř 3,20: Vždyť ze skutků zákona »nebude před ním nikdo ospravedlněn«, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.
Ř 3,21: Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky,
Ř 3,22: Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu:
Ř 3,23: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;
Ř 3,24: jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.
Ř 3,25: Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy.
Ř 3,26: Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.
Ř 3,27: Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry.
Ř 3,28: Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.
Ř 3,29: Je snad Bůh toliko Bohem židů? Což není též Bohem pohanů? Zajisté i pohanů!
Ř 3,30: Vždyť je to jeden a týž Bůh, který obřezané ospravedlní z víry a neobřezané skrze víru.
Ř 3,31: To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme.
Ř 4,1: Co tedy řekneme o Abrahamovi, našem tělesném praotci? Čeho dosáhl?
Ř 4,2: Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit - ale ne před Bohem!
Ř 4,3: Co říká Písmo? »Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.«
Ř 4,4: Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti.
Ř 4,5: Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost.
Ř 4,6: Vždyť i David prohlašuje za blahoslaveného člověka, jemuž Bůh připočítává spravedlnost bez skutků:
Ř 4,7: »Blaze těm, jimž jsou odpuštěny nepravosti a jejich hříchy přikryty.
Ř 4,8: Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá hřích.«
Ř 4,9: Platí toto blahoslavenství jen pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Čteme přece: »Abrahamovi byla víra počítána za spravedlnost.«
Ř 4,10: Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl? Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní.
Ř 4,11: Znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou. Tak se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena,
Ř 4,12: i otcem těch obřezaných, kteří nejsou jen obřezáni, nýbrž také jdou ve stopách víry našeho otce Abrahama - víry, kterou měl ještě před obřízkou.
Ř 4,13: Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry.
Ř 4,14: Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno.
Ř 4,15: Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona.
Ř 4,16: Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu - nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech,
Ř 4,17: jak je psáno: »ustanovil jsem tě za otce mnohých národů.« Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.
Ř 4,18: On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal »otcem mnohých národů« podle slova: »tak četné bude tvé potomstvo.«
Ř 4,19: Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo - vždyť mu bylo asi sto let - i na to, že Sára již nemůže mít dítě;
Ř 4,20: nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě,
Ř 4,21: že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil.
Ř 4,22: Proto mu to »bylo počítáno za spravedlnost«.
Ř 4,23: To, že mu to »bylo počítáno«, nebylo napsáno jen kvůli němu,
Ř 4,24: nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána,
Ř 4,25: jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.